Uz nebudu pit & kourit – hahaaaa… :c)
…tak presne tohle jsem si rikala hned nasledujici den v pondeli – 1. den dovolene. Ale poporadku. Jakmile jsem vlezla do letadla, ktere melo pul hodky zpozdeni, usadila jsem se na svem luxusnim miste (2sedacka a misto u okenka, co vic si muzu prat, pomyslela jsem si – dobre to ten muj pan mangel zaridil), podivala jsem se z okenka (bylo hnusne – zima a prselo) a vice jsem si uvedomovala ten pocit, ze za par hodin budu v teplicku, avsak to jsem jeste netusila, co me ceka… No nic, kdyz jsme zacali rolovat a konecne jsme se odlepili od zeme (ten pocit proste miluju), tak mi k te pohode chybel drink a jak to u Emirates airlines byva, tak alkohol ve vetsim mnozstvi neni patrne problem… Na dotaz letusky Sanji, co si dam k piti, byla odpoved jasna – dala bych si gin a tonic :c) Jmeno letusky si pamatuji velice dobre, protoze jsem ji s tim alkoholem docela prohanela – mrk, mrk a razem jsem mela double gin, asi abych chvili neotravovala, ale to se cholcicka spletla… :c)
Abych nevypadala jako nejaky alkoholik, tak jsme
samozrejme pili vsichni – nekdo mene, nekdo vice a nekdo tahnul prvni ligu, co se dalo delat :c) Ve chvili, kdy se me ostatni zeptali, zda-li nechci dopit vodku a dalsi gin, tak jsem s odpovedi skutecne nevahala, I kdyz jsem tusila, ze bude pruser. Na druhou stranu jsem si rikala, nez pristanu, tak to jiste vyprcha nebo se prospim, ale jaksi taksi jsem zapomnela, ze neletim napr. do US, kde let trva 13 hodin, ale pouze 5,5 hodinky. I presto vsechno, jsem situaci vyhodnotila kladne, nez vylezu z letadla, tak se dam do CAJKU a zvladnu dulezity ukol – ocni skener a klidny vstup do zeme. Mimo jine do Dubaje jsou potrebna viza (pozdeji se budu venovat mistnimu systemu zvany “sponzoring”). V letadle jsem si predstavovala, jak bude tato zeme vypadat – co me ceka a nemine. Hlavou se mi honily ruzne myslenky – jakasi utkvela predstava, ze zenske jsou tady desne chudinky, utlacovane a jejich slovo znamena NIC, je tu nebezpeci – atentatniky jsem tedy v myslenkach nestacila zanalyzovat, protoze jsme prave pristavali…
Kdyz jsem vystoupila z letadla, tak me cekala facka, kterou jsem necekala – pulnoc, 35 stupnu a vlhko. Nemela jsem cas se ani orosit, protoze jsme rovnou ficeli na kontrolu. Jinak na uradech a predevsim letisti pracuji mistni Arabove – Emiratane, kteri ke sve praci pristupuji urcite zodpovedne, ale s jistym nadhledem, jinymi slovy se z turistu neposerou, takze kilometrove fronty hovorily za vse, diky bohu za klimatizaci. Mela jsem docela hruzu z ocniho skeneru, protoze moje belmo nebylo rozhodne bile a zornice jsem mela taky krasne vybarvene, a pak – jak se vlastne s mistnim domluvim, snad anglicky, rikala jsem si :c) Sly jsme si s kamaradkou stoupnout do fronty pro zeny a cekaly na nejaky signal, ze muzeme pristoupit. Boze, jeste ted se stydim, kdyz si na to vzpomenu :c) Mistnak kyvnul, takze signal jsem snad pochopila, sedla jsem si na pripravenou zidli a dostala jsem hrozny zachvat smichu, coz v dane situaci nebylo moc vtipne, kdyz jsem zadala o vstup do zeme a navic v arabskych zemich se nepije…. Nebyla jsem schopna se uklidnit a hlavne se podivat do kamerky, furt jsem koukala nekde sikmo, pozovala jak debil (snad jsem si predstavovala, ze se koukam do objektivu nebo co….), az se mi podarilo mistnaka taky radne rozesmat. Uz ani nevim, jak jsem se uklidnila, ale po 5 minutach predvadecky jsem trefila spravnou kamerku – MRK, MRK a jdeme pro kufry, haha – brnkacka…
Vyzvednout si kufr bylo na sebevrazdu – nehorazna fronta, ktera vubec neubihala, clovek musel projit totiz dalsi kontrolou nez se dostal k vlastnimu kufru, desny desny desny! Pokud je ale clovek residentem (nebo staci pracovni viza), tak si muze poridit E-Gate kartu a prochazi jednoduse jako pres turniket a nemusi se rozcilovat ve fronte (na rok to stoji 100 AED). Ale zpet k tematu :c) Kdyz jsme konecne vyzvedli kufry – ja mela tri, takze pan mangel s neskutecnym nadsenim mi jeden dobrovolne vozil :c) Po ceste ven jsme si vybrali penize (AED – dirham, 1 AED = cca 5 Kc) z bankomatu a kluci si koupili mistni SIMku, protoze roaming je v teto zemi krutoprisny, tzn. drahy (klasika – 3. pasmo). Pred letistem jsme si stopli tago a hura smer home. Ja sedela pomalu v kufru auta a drzela vsechny ty naslehane kufry a doufala, ze uz brzy budeme na miste. No nic, taxikare tady delaji prevazne Indove nebo Pakistanci, takze moc cesty neznaji, nakonec jsme je odnavigovali do mista urceni - Timeplace, DUBAI MARINA, kde nas v 18. patre cekal luxusni apartmanek (2x loznice + kazda mela svoji koupelnu a WC, obyvak + jidelna, dlouha chodba, WC a docela velka terasa). Apartman nas na tyden stal cca 25 tis. Kc, takze na kazdeho 5 tis. Kc a to jsme bydleli 15 min od plaze a v centru nove Dubaje.
Jen co jsme se zabydleli, tak jsme si samozrejme museli pripit – kazdy jsme mel dostatenou zasobu alkoholu z domova nebo z letiste, i kdyz…! Najednou jsem slysela, jak se z naseho pokoje ozyva “a do prdele”, pak se objevil muj pan mangel se smrti v ocich a zahlasil, ze rum Zacapa se mu rozbil a kompletne vytekl do kufru (vsivak jeden, takhle nas ztrestat, kdyz jsme se na nej vsichni tesili), takze zacala nocni akce – vyprat obleceni. Nebyl to samozrejme konec sveta, protoze nastesti ostatni meli svoji alkoholickou zasobu v poradku. Dali jsme si jednoho panaka na privitani + jeste jednoho do druhe nohy (nevim, proc jsem dostala double, co Tome :c) a sli jsme spat. Nadherne se nam spalo, ale rano jsem proklinala jako nehorazne. Bylo mi spatne, motala se mi hlava a pri pohledu z balkonu jsem myslela, ze spadnu taky.
Plan byl pro me naprosto jasny – budu se kamaradit se zachodovou misou na stridacku s posteli a budu doufat, ze ta 3jka v zile rychle vyprcha :c) Sice me particka premlouvala, at vyrazime spolecne do mesta, ale to jsem vedela, ze bych byla ve stavu, kdy si dobrovolne radeji skocim z toho 18. patra… V myslenkach jsem si nadavala do krav, idiotu, hovad, az jsem se dopracovala ke standardni hlasce – uz nebudu nikdy pit, natoz kourit. Vydrzelo mi to slovy 24 hodin…. Kdyz se particka vratila z vyletu po meste, tak jsem se zrovna probirala ze sveho komatu a spolecne jsme vecer vyrazili do obchodaku Mall of Emirates, ocihli jsme par obchodu, umelou sjezdovku (hodne vtipne – venku 40 stupnu a v obchodaku na sjezdovce lyzari), nakoupili v Carrefouru jidlo a hura taxikem zpet domu (taxi je tady dost levne a predevsim pohodlne). Vecer jsme zasedli a udelali plan na dalsi den. Nicmene muj prvni den dovolene byl proste DELUXE! :c)
Abych nevypadala jako nejaky alkoholik, tak jsme
samozrejme pili vsichni – nekdo mene, nekdo vice a nekdo tahnul prvni ligu, co se dalo delat :c) Ve chvili, kdy se me ostatni zeptali, zda-li nechci dopit vodku a dalsi gin, tak jsem s odpovedi skutecne nevahala, I kdyz jsem tusila, ze bude pruser. Na druhou stranu jsem si rikala, nez pristanu, tak to jiste vyprcha nebo se prospim, ale jaksi taksi jsem zapomnela, ze neletim napr. do US, kde let trva 13 hodin, ale pouze 5,5 hodinky. I presto vsechno, jsem situaci vyhodnotila kladne, nez vylezu z letadla, tak se dam do CAJKU a zvladnu dulezity ukol – ocni skener a klidny vstup do zeme. Mimo jine do Dubaje jsou potrebna viza (pozdeji se budu venovat mistnimu systemu zvany “sponzoring”). V letadle jsem si predstavovala, jak bude tato zeme vypadat – co me ceka a nemine. Hlavou se mi honily ruzne myslenky – jakasi utkvela predstava, ze zenske jsou tady desne chudinky, utlacovane a jejich slovo znamena NIC, je tu nebezpeci – atentatniky jsem tedy v myslenkach nestacila zanalyzovat, protoze jsme prave pristavali…Kdyz jsem vystoupila z letadla, tak me cekala facka, kterou jsem necekala – pulnoc, 35 stupnu a vlhko. Nemela jsem cas se ani orosit, protoze jsme rovnou ficeli na kontrolu. Jinak na uradech a predevsim letisti pracuji mistni Arabove – Emiratane, kteri ke sve praci pristupuji urcite zodpovedne, ale s jistym nadhledem, jinymi slovy se z turistu neposerou, takze kilometrove fronty hovorily za vse, diky bohu za klimatizaci. Mela jsem docela hruzu z ocniho skeneru, protoze moje belmo nebylo rozhodne bile a zornice jsem mela taky krasne vybarvene, a pak – jak se vlastne s mistnim domluvim, snad anglicky, rikala jsem si :c) Sly jsme si s kamaradkou stoupnout do fronty pro zeny a cekaly na nejaky signal, ze muzeme pristoupit. Boze, jeste ted se stydim, kdyz si na to vzpomenu :c) Mistnak kyvnul, takze signal jsem snad pochopila, sedla jsem si na pripravenou zidli a dostala jsem hrozny zachvat smichu, coz v dane situaci nebylo moc vtipne, kdyz jsem zadala o vstup do zeme a navic v arabskych zemich se nepije…. Nebyla jsem schopna se uklidnit a hlavne se podivat do kamerky, furt jsem koukala nekde sikmo, pozovala jak debil (snad jsem si predstavovala, ze se koukam do objektivu nebo co….), az se mi podarilo mistnaka taky radne rozesmat. Uz ani nevim, jak jsem se uklidnila, ale po 5 minutach predvadecky jsem trefila spravnou kamerku – MRK, MRK a jdeme pro kufry, haha – brnkacka…
Vyzvednout si kufr bylo na sebevrazdu – nehorazna fronta, ktera vubec neubihala, clovek musel projit totiz dalsi kontrolou nez se dostal k vlastnimu kufru, desny desny desny! Pokud je ale clovek residentem (nebo staci pracovni viza), tak si muze poridit E-Gate kartu a prochazi jednoduse jako pres turniket a nemusi se rozcilovat ve fronte (na rok to stoji 100 AED). Ale zpet k tematu :c) Kdyz jsme konecne vyzvedli kufry – ja mela tri, takze pan mangel s neskutecnym nadsenim mi jeden dobrovolne vozil :c) Po ceste ven jsme si vybrali penize (AED – dirham, 1 AED = cca 5 Kc) z bankomatu a kluci si koupili mistni SIMku, protoze roaming je v teto zemi krutoprisny, tzn. drahy (klasika – 3. pasmo). Pred letistem jsme si stopli tago a hura smer home. Ja sedela pomalu v kufru auta a drzela vsechny ty naslehane kufry a doufala, ze uz brzy budeme na miste. No nic, taxikare tady delaji prevazne Indove nebo Pakistanci, takze moc cesty neznaji, nakonec jsme je odnavigovali do mista urceni - Timeplace, DUBAI MARINA, kde nas v 18. patre cekal luxusni apartmanek (2x loznice + kazda mela svoji koupelnu a WC, obyvak + jidelna, dlouha chodba, WC a docela velka terasa). Apartman nas na tyden stal cca 25 tis. Kc, takze na kazdeho 5 tis. Kc a to jsme bydleli 15 min od plaze a v centru nove Dubaje. Jen co jsme se zabydleli, tak jsme si samozrejme museli pripit – kazdy jsme mel dostatenou zasobu alkoholu z domova nebo z letiste, i kdyz…! Najednou jsem slysela, jak se z naseho pokoje ozyva “a do prdele”, pak se objevil muj pan mangel se smrti v ocich a zahlasil, ze rum Zacapa se mu rozbil a kompletne vytekl do kufru (vsivak jeden, takhle nas ztrestat, kdyz jsme se na nej vsichni tesili), takze zacala nocni akce – vyprat obleceni. Nebyl to samozrejme konec sveta, protoze nastesti ostatni meli svoji alkoholickou zasobu v poradku. Dali jsme si jednoho panaka na privitani + jeste jednoho do druhe nohy (nevim, proc jsem dostala double, co Tome :c) a sli jsme spat. Nadherne se nam spalo, ale rano jsem proklinala jako nehorazne. Bylo mi spatne, motala se mi hlava a pri pohledu z balkonu jsem myslela, ze spadnu taky.
